SCÉNÁŘ.cz Jak napsat scénář České scénáře Moje scénáře Diskuze Inzeráty Odkazy Kontakt
Osnova Přijímací řízení FAMU
od
Karolína Mašková
(e-mail)
18. 01. 2012
Odkazy
  1. Pokyny k přijímacímu řízení
  2. Rozbor pokynů
  3. Námět
  4. Povídky
  5. Rozbory filmů
  6. Autorské prohlášení
Diskuze


Byla jsem požádána, abych napsala článek týkající se přijímacího řízení na scenáristiku na FAMU.

Poznámka redakce: Úryvek z podmínek přijímacího řízení na katedru scenáristiky a dramaturgie. Plné a aktuální znění naleznete na webu famu.cz.

Bakalářské studium

Povinné práce a průběh přijímacího řízení

Uchazeč předloží následující texty:

1) Námět pro hraný film. Námět má obsahovat popis děje, stručnou charakteristiku hlavních postav, eventuálně vysvětlení autorova záměru. Rozsah: 1-3 strany.

2) Tři krátké povídky. Komise bude hodnotit autorovy fabulační a dramatické schopnosti, schopnost charakterizovat postavu jednáním a dialogem a schopnost zvolený příběh
proporčně gradovat a uzavřít.

Komise obtížněji odhaduje dramatický talent v povídkách, které využívají výrazně subjektivní literární postupy (např. báseň v próze nebo podobné introspektivní texty). Nevyžadujeme scénář ani fragment scénáře, přesto by uchazeč měl mít na paměti, že se hlásí na filmovou školu a že by jeho literární práce měla nabízet možnost filmové realizace. K posouzení talentu pro tento obor jsou nevhodné ukázky z básnické tvorby, fejetony, eseje a pod.

Rozsah jedné povídky: do pěti stran.

3) Rozbor dvou celovečerních filmů (nebo jednoho celovečerního filmu a jiného uceleného televizního díla – dokumentárního, publicistického apod.). Komise bude hodnotit schopnost uchazeče vysledovat téma, analyzovat příběh, vyjádřit se k jeho stavbě, k charakterům postav a k celkovému myšlenkovému vyznění, stejně jako schopnost posoudit jednotlivé profesní složky filmového resp. televizního díla (režie, kamera, práce herců atd.).

Úprava předložených prací a termín odevzdání

Práce se předkládají psané na počítači ve velikosti písma alespoň 12, či strojem ob řádku po jedné straně papíru formátu A4, a to ve třech vyhotoveních. Každá jednotlivá práce musí být sešita zvlášť, označena jménem, datem narození a adresou uchazeče a studijním zaměřením. Práce rozdělte do tří kompletů, vložte do zvláštních desek (na ně napište své jméno) a ke každému kompletu přiložte seznam předkládaných prací. Volte jednoduché vyhotovení předkládané kolekce. Výpravné desky, grafické vybavení atd. představují zbytečné výdaje a zkušební komise je ve srovnání s ostatními předkládanými pracemi nebere v úvahu.

Práce k přijímacímu řízení je nutno zaslat do 30. listopadu na adresu: Katedra scenáristiky a dramaturgie FAMU, Smetanovo nábřeží 2, 116 65 Praha 1.

Poznámka redakce: Zdroj: www.famu.cz

Takto vypadají informace a instrukce na přijímací řízení do bakalářského studia, které známe z webových stránek FAMU. Některé instrukce jsou jasné, jiné ale ne. Pojďme si tedy společně rozebrat ty části, které mě a troufám si říct, že i vám ostatním dělaly potíže.
Samotné přijímací řízení se skládá ze dvou kol. My si v našem prvním článku rozebereme první kolo. Tedy, tu část přijímacího řízení, které se uchazeč neúčastní osobně.

První kolo přijímacího řízení se skládá z talentových prací, které uchazeč společně s přihláškou odešle nejpozději do 30. listopadu na adresu FAMU. Ale pozor! Talentové práce a samotná přihláška ke studiu se (každý zvlášť) posílá na jinou adresu. Zatímco talentové práce se posílají na tuto adresu:
Katedra scenáristiky a dramaturgie FAMU, Smetanovo nábřeží 2, 116 65 Praha 1, přihláška ke studiu se (společně s životopisem, který obsahuje aktuální adresu, telefonní číslo a e-mailovu adresu, dále se k přihlášce přidává i fotokopie maturitního vysvědčení (uchazeč, který je v maturitním ročníku, si nechá na přihlášce potvrdit termín konání maturitní zkoušky a také to, že na dané škole studuje) a ústřižek poštovní složenky (poukázka typu A – potřebné informace ohledně placení poplatků najdete na stránkách FAMU) dokládající zaplacení poplatku, který u elektronické přihlášky činní 400 Kč) odešle na adresu: Akademie múzických umění, Studijní oddělení FAMU, Malostranské náměstí 12, 118 00 Praha 1. Vytisknutá přihláška a životopis musí obsahovat i vlastnoruční podpis.

Samotné talentové práce obsahují:

1)Námět pro hraný film
2)Tři krátké povídky
3)Rozbory dvou celovečerních filmů

Dále se podíváme na úpravu předložených prací.
Tyto práce se odevzdávají vytištěné a psané na počítači ve velikosti písma 12 po jedné straně papíru formátu A4. Na stránkách FAMU se píše, že se práce mají předkládat ve třech vyhotoveních. Což znamená, že námět, povídky a rozbory se vloží do desek zvlášť (budete tedy mít 3 desky – jedny budou obsahovat námět, druhé povídky a třetí rozbory). I když budete pravděpodobně všechny tři desky posílat v jedné obálce, je nutné, aby každá jednotlivá složka obsahovala: vaše jméno, seznam předkládaných prací a potvrzení o autorství díla (musí obsahovat váš vlastnoruční podpis). Každá jednotlivá práce musí být sešita zvlášť, označena jménem, datem narození a adresou uchazeče a studijním zaměřením. Pokud bych tuto poslední větu měla převést do praxe, znamenalo by to toto: jako příklad si vezmeme povídky. Povídky mají být tři. Každou povídku tedy opatříme tzv. hlavní stranou (na té bude název povídky, jméno, datum narození, vaše adresa a název studijního oboru na který se hlásíte (v našem případě – scenáristika a dramaturgie)), tyto hlavní strany potom přišijeme k povídce, ke které patří. Takto sešité povídky nakonec vložíme do desek. Tímto způsobem pokračujeme i v případě rozborů a námětů.

Po odeslání talentových prací vám z FAMU nejdříve pošlou e-mail, ve kterém vás budou informovat, že vaši přihlášku zařadili do přijímacího řízení. Kolem Vánoc vám pak z FAMU přijde dopis, ve kterém budou napsány důležité informace ohledně vyhlášení výsledků prvního kola a další informace týkající se kola druhého. Myslím, že je důležité podotknout, že výsledky prvního kola si musíte hlídat na webových stránkách FAMU. Protože právě tam se dozvíte, jestli postupujete do druhého kola nebo ne. Z FAMU vám totiž pošlou další dopis jen v případě, že jste do druhého kola nepostoupili. O druhém kole si řekneme něco až v dalším díle našeho článku.

Jako přílohu k tomuto článku jsem dala svůj námět, povídky, rozbory filmů a ukázku toho, jak by mohlo vypadat prohlášení o autorství vašich děl. Všechny tyto ukázky jsem posílala na FAMU, když jsem se tam hlásila. Vím, jak je těžké napsat nějaký rozbor filmu a mě osobně rozbor, který jsem měla jako předlohu (abych věděla, jak se takové rozbory píší) hodně pomohl. Doufám tedy, že i vám pomohou ty mé.

NÁMĚT:

Kamarádi

Příběh vypráví o dvou „nejlepších" kamarádech. Právníkovi Erikovi a Honzovi, který pracuje u benzínové pumpy. Erik pochází z bohaté rodiny. Je zvyklý, že ho vždy všichni poslouchají a ubohého Honzu jen využívá. Honza naopak pochází z chudší rodiny. Nikdy neměl moc přátel, a proto je rád, že se s ním kamarádí aspoň Erik. Z tohoto důvodu také dělá vše, co mu jeho kamarád řekne. Bohužel však vidí Erika jinak, než jaký tento muž ve skutečnosti je. Když se oba jednou vrací z firemního večírku, který pořádá Erikův kamarád, zabije Erik nešťastnou náhodou člověka. Protože Honza vždycky dodržuje pravidla a zákony, chce to nahlásit na policii. A muži pomoci tak, že mu chce zavolat záchranku. Erik má však starost jen o svoji kariéru a co se stane s mužem je mu úplně jedno. Kromě toho to není poprvé, co se do něčeho takového zapletl. Když ještě chodil na střední školu, měl spoustu problémů, ze kterých mu Honza vždy ochotně pomohl. Erik proto Honzu po dlouhém přemlouvání přesvědčí, aby muže někam schoval. Trdí, že ho nikdo nenajde. A vzhledem k tomu, že u toho nejsou žádní svědci, se nikdo nedozví, že muže zabili právě oni dva.

Pár měsíců po této události navštěvuje Erik svého kamaráda. Dlouho se neviděli a Honza mu nebere telefon, proto má Erik starost, aby jeho kamarád neudělal nějakou hloupost. Když však dorazí k Honzovi domů, zjistí, že mladý muž je na tom opravdu špatně. Na rozdíl od Erika Honza na to, co se stalo tenkrát v noci, nemůže zapomenout. To se podepsalo hlavně na jeho psychice. Honza kvůli tomu nemůže v noci spát, a proto začal brát léky na spaní. Bez nich se už však neobejde a pomalu se na nich stává závislý. Má výčitky svědomí. Z tohoto důvodu nemůže pochopit, jak se jeho kamarád může, po tom všem, chovat jako by se nic nestalo. Navíc má Honza stále pocit, že všichni okolo něho ví, co se onu osudnou noc odehrálo. Proto přestal chodit mezi lidi a tím i do práce. Erik se ho snaží přesvědčit, aby se dal dohromady a na oko mu slibuje, že mu pomůže. To Honzu trochu uklidní. Stále Erikovi věří. Potom Erik odchází. Netrvá to však dlouho a Honza, kvůli své stálé nepřítomnosti v práci, dostane výpověď. Je zoufalý. Nemá práci, a proto mu schází peníze. A aby toho nebylo málo, má velké dluhy kvůli své závislosti na lécích. Neví, kde by měl vzít peníze, a tak se rozhodne jednat. Navštíví svého kamaráda. Honza žádá Erika, aby mu na zaplacení nájmu a částečně i dluhů půjčil. Ví, že jeho kamarád má spoustu peněz. Slibuje mu, že přestane brát léky a že si najde práci a všechno mu vrátí. Erik však svému kamarádovi nechce pomoct. Proto se snaží z nepříjemné situace všelijak vymluvit. Honza mu ale začne vyhrožovat. Tvrdí, že když mu Erik nepůjčí, půjde na policii a řekne jim všechno o tom, jak to tenkrát bylo. Erik je však naprosto v klidu. Ví, že by Honza nic takového neudělal. Přesto mu ale připomene, že on (Honza) u toho tenkrát také byl a že schoval tu mrtvolu. Tím se z něho stal spolupachatel. Pokud půjde Erik do vězení, Honza půjde s ním. Honza sice nemá co ztratit, ale do vězení se mu nechce. Nakonec to vzdává a odchází. Erik dál, i po tom všem, žije svůj předchozí život. Má spoustu peněz  a je uznávaným právníkem. Honza je však kvůli naplacení nájmu nucen se z bytu vystěhovat. Nemá kam jít. Proto skončí na ulici. Bez přátel, bez pomoci, bez střechy nad hlavou. Zato ale s dluhy na krku. Jednou však uvidí partu mladých lidí, jak se snaží zabít malé štěně. Je mu ho líto, a tak se rozhodne, že mu pomůže. To se mu podaří. Štěně, které pojmenuje Ron, se stane jeho věrným společníkem v tak těžkém životě. Honza se přestane se svým bývalým kamarádem stýkat. Bylo pro něj těžké takhle se rozhodnout. Když však tenkrát žádal Erika o pomoc a on odmítl,  Honza pochopil, že tento muž nikdy nebyl jeho skutečným přítelem. Konečně mu došlo to, co mu jeho rodiče  říkali už na základní škole, v době, kdy se s Erikem začal kamarádit, že ho Erik jen využívá. Tenkrát jim nevěřil, ale teď už ví, že měli pravdu.

Uplynul rok od oné osudné noci, kdy ještě spokojený, ale naivní mladý muž společně se svým kamarádem zavinili smrt neznámého muž, kterého stále nikdo nenašel. Honza tenkrát poslechl svého kamaráda a muže ukryl do příkopu. Potom oba z místa nehody ujeli. Z Erika se stal nejlepší právník ve městě. Má spoustu peněz a samozřejmě i klientů. Společně se svou manželkou a jejich půl roční  dcerkou Sofií žijí ve veliké vile. Nikdo kolem něho, včetně jeho ženy, nemá ani tušení, co Erik před rokem udělal. On sám na to už dávno zapomněl. Stejně jako na Honzu. Ale i člověk jako Erik jednou zjistí, že před minulostí se utéct nedá. Netuší však, jak brzo to bude. Honza  si pomalu, ale jistě začíná zvykat na svůj život Bohužel se však stále nedokázal zbavit své závislosti a ani minulosti. Stále žije na ulici a jediný, kdo mu dělá společnost je Ron, kterému Honza, když byl Ron ještě štěně, zachránil život. Jednou však Honzu vyhledá jistý muž, který má za úkol předat Honzovi dopis. Když Honza dopis otevře a přečte si jeho obsah, uvědomí si, že se stalo něco, na co celou tu dobu čekal. Ví, že musí okamžitě mluvit s Erikem. Naštěstí nemá problém právníka najít. Erik zrovna sedí ve své kanceláři a s někým telefonuje, když najednou uslyší hádku mezi svou sekretářkou a neznámým mužem. S hrůzou si  uvědomí, že je to Honza. Žena odmítá pustit muže dovnitř. Ten se však nenechá odbýt a i přes ženin zákaz vtrhne do Erikovy kanceláře. Erik je  v šoku. Rok se s Honzou neviděl, proto nechápe, co mu muž chce. I přesto, že s ním nechce mluvit, se do telefonu omluví, položí ho a obrátí se k naštvané ženě. Řekne jí, že je to v pořádku a že může jít. Žena svého nadřízeného poslechne. Jakmile sekretářka zavře dveře kanceláře, Honza promluví. Je naštvaný. Hodí na Erikův stůl dopis a obviní Erika z toho, co je v něm napsané. Honza nemůže pochopit, proč se ho Erik snaží v dopise vydírat, když ví, že tolik peněz nemá a nikdy mu je nemůže dát. Erik zase nechápe, o čem to Honza mluví. Dojde mu to, až když si dopis přečte. Proto se Honzy zeptá, jak si může být tak jistý, že mu dopis poslal právě on. Ten mu odpoví, že Erik tenkrát tvrdil, že u toho, co se stalo, nikdo jiný než oni dva nebyl. Honza na tom sice je špatně, ale ne tolik, aby sám sobě posílal dopisy a vydíral se. Jediný, kdo tedy zbývá je Erik. Erik je naštvaný. Nejen kvůli tomu, že Honza vytahuje něco, na co už dávno zapomněl, ale i kvůli tomu, že  se po roce z ničeho nic objeví u něj v kanceláři a obviní ho z něčeho, co neudělal. Kromě toho, od té doby, co ho Honza tenkrát navštívil, ho už nikdy neviděl. O jeho osud se nezajímal, a proto neví, kde se Honza v posledním roce nacházel. Z tohoto důvodu nemohl za Honzou poslat cizího muže, aby mu dopis od něj předal. Erik už nechce dál s Honzou mluvit, a proto se začne vymlouvat, že má moc práce. Naštvaný Honza si vezme dopis, práskne dveřmi a odejde. Za pár dní se Honza vrací na místo, kde v noci přespává a těší se až uvidí svého psa. Když však dojde na místo, uvědomí si, že je pozdě. Všude je krev a uprostřed leží mrtvý Ron. Vedle něho najde Honza dopis. V něm je napsáno, že tohle bylo poslední varování. Honza má jedinou možnost. Musí vyděrači zaplatit. Pokud tak neučiní, vyděrač si ho najde a Honza skončí stejně jako jeho pes. Honza je zoufalý. Neví, co má dělat. Netuší, kde má vzít peníze. Sám nemá ani na zaplacení svých dluhů. Jak má tedy zaplatit někomu takovou částku? A ještě ke všemu za něco, co neudělal. Rozhodne se, že bude jednat. Nezbývá mu nic jiného, než opět navštívit Erika. V Erikově kanceláři pak Erika obviní ze smrti svého psa. Je přesvědčený, že tohle všechno je Erikova práce. Mezi ním a Erikem dojde k hádce, ve které se Erik zmíní, že mu někdo také poslal dopis. To Honzu zaujme. Chce vědět, co v dopisu bylo. Erik mu odpoví, že to samé, co bylo v tom jeho. Erik je rozhodnutý. Bude s vyděrači spolupracovat a navrhne, že částku zaplatí i za Honzu. Honzovi je, ale divné, že Erik najednou takhle obrátil. Vždyť ho tenkrát vyhodil, když po něm chtěl, aby mu Erik půjčil na nájem. A teď mu chce pomoct tím, že za něj zaplatí ještě větší částku? Honza neví, co může od Erika očekávat. Už tenkrát u té nehody si uvědomil, že Erika vlastně vůbec nezná. Navíc se po tom všem rozhodl, že už s ním nikdy nechce mít nic společného. Situace je však nevyhnutelná, a tak Honzovi nezbývá nic jiného, než s Erikem souhlasit. Erik je spokojený. Jeho plán zatím perfektně vychází. Oba muži čekají na domluveném místě s penězi na muže, který Erikovi doručil dopis. Honza není ve své kůži. Zapomněl si vzít svoji dávku léků, a to se na něm začíná projevovat. Erik je, na rozdíl od něho , naprosto v pohodě. To však Honzu vůbec nepřekvapuje. Netuší, že Erik nemá v plánu předat muži peníze. Chce od něho získat informace o muži, který to všechno vede , a potom je oba (muže i jeho šéfa) zabít a jejich vraždy hodit na Honzu. Netrvá to dlouho a muž se objeví. Erik za ním jde pod záminkou, že mu nese peníze. Honza jde s ním. Když však dojdou až k muži, vytáhne Erik svou zbraň (pistoli). Honza je mimo, takže mu trvá déle, než konečně pochopí, co se vlastně děje. Ale i přes svůj zdravotní stav pozná v muži svého dodavatele léků. I on Honzu pozná. Erik chce, aby jim muž řekl, kdo je jeho šéf. To muž, ale odmítá a nechce se tak snadno vzdát. Proto jedná stejně jako Erik. I on vytáhne svou zbraň. Mezi oběma muži dojde k hádce, která se však neobejde bez svědka. Ten okamžitě zavolá policii. Erikovi se podaří muže zabít ve chvíli, kdy policisté přijíždějí. Vezme své peníze a snaží se před policisty utéct. Honza se o to, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, ani nesnaží. Policisté ho zadrží přímo na místě. I Erika nakonec dopadnou. Tomu se ve vězení dlouho daří policistovým otázkám odolávat. Když však pochopí, že to takhle dlouho dělat nemůže, rozhodne se, že to všechno hodí na Honzu. Ví, že policisté uvěří spíš uznávanému právníkovi, než feťákovi. Honza si však to, co se děje, začne uvědomovat až ve chvíli, kdy dostane svoji dávku léků. Pobyt ve vězení a to, že ho Erik obvinil, špatně snáší. Pochopí, že nemá cenu se bránit. Ví, že mu stejně nikdo neuvěří. Proto ve své cele spáchá sebevraždu. Všichni, až na jednu mladou začínající policistku, si myslí, že se zabil kvůli tomu, že cítil vinu za to, co  udělal. Netuší, že ho k sebevraždě dohnal právě Erik. Ten je pár dní po Honzově smrti propuštěn na svobodu, protože jsou všichni přesvědčení, že je nevinný. Jediný, kdo si to nemyslí je právě již zmíněná policistka. Ta je naopak o Erikově vině přesvědčena. Bohužel s tím však už nemůže nic dělat.


POVÍDKY:

1)Vrazi  a oběti

Na začátku příběhu byla jedna vražda. Lépe řečeno. Jeden vrah a jedna oběť. A právě tato vražda odstartovala sérii dalších brutálních vražd. Ale začněme pěkně od začátku.

V malém městečku uprostřed šumavských hor žil šestadvacetiletý mladík jménem František. Byl hubené středně vysoké postavy, měl krátké hnědé vlasy, malé hnědé oči a menší nos, který doplňovala nevýrazná ústa. František byl hodně uzavřený člověk. Neměl moc přátel a nejraději trávil čas sám. Jeho největším koníčkem byl sport. V létě vždy rád jezdil na kole, plaval a občas si vyzkoušel i umělou horolezeckou stěnu. V zimě se zase naopak věnoval lyžím a snowboardu. Někdo by si mohl myslet, že jeho život ukončil jeden z jeho sportů. Pravda je však ale jiná. Náš mladý muž byl zavražděn.

Ten den, kdy se to stalo, začal jako každý jiný. František se jel, jako každé ráno, projet na svém kole do nejbližší vesnice. Cestou zpátky se zastavil v nedaleké kavárně. Každý, kdo ho znal, věděl, že takto začíná každý Františkův den. Všechno bylo jako vždycky. Tedy, až na jednu věc, které si František všiml už při příchodu do jeho oblíbené kavárny. A to bylo to, že v kavárně bylo málo lidí. To mladíka ze začátku zmátlo, protože věděl, že právě sem chodí po ránu nejvíce lidí. I přes svůj špatný pocit si však sedl ke „svému" stolu a servírka mu přinesla sklenici minerálky a vegyburger. Mladý muž chodíval do kavárny pravidelně, a tak ho tam všichni znali. Z tohoto důvodu se ho také nikdo neptal, co si chce objednat. Všichni to věděli. Ze začátku se ho servírka ptala, ale nakonec  pochopila, že si František objednává vždy to samé.

Servírka  se jmenovala Lucie. Bylo jí tak kolem třiceti let. Měla dlouhé blonďaté vlasy, malé oči, menší nos a nevýrazná ústa. Byla vysoké hubené postavy. Vždycky, když Františka viděla, vzpomněla si na den jejich prvního setkání.

Tenkrát tady právě začínala. Jednoho dne si všimla mladého muže, který seděl sám u stolu. Nikdy se s nikým nevybavoval A ona ho chtěla z nějakého nevysvětlitelného důvodu poznat. Věděla, že on za ní sám nepřijde, a tak se rozhodla, že ho osloví jako první. Přistoupila k němu a trochu rozpačitě ho pozdravila. „Co si dáš?" zeptala se trochu nejistě. „Sklenici minerálky a vegyburger, prosím." zněla jeho odpověď. Oba se na sebe usmáli a po pár dalších slovech, které spolu prohodili, zjistili, že toho mají hodně společného. Když byli sami, byl František úplně jiný než ten muž, kterého znala Lucka z kavárny. O věcech, které ho bavily se dokázal rozpovídat, tak, že Lucka měla někdy problém ho zastavit. Po pár společných setkáních, které se několikrát protáhly až do noci, bylo oběma jasné, že se mezi nimi vyvinul vztah, o kterém se ani jednomu z nich nesnilo. Společně strávené hodiny vystřídaly dny a později i měsíce. I přesto, že si spolu náramně rozuměli, věděli, že nikdy nebudou víc než přátelé. František byl na takovýto vztah příliš plachý a Lucie byla zadaná. Věděli, že bude nejlepší, když to všechno utnou ještě v začátku. V době, kdy je ještě čas. Ale ani po tom všem nepřestali být přátelé. A toho si oba moc vážili.

I ono osudné ráno bylo všechno tak jako má být. František seděl u „svého" stolu a jedl svůj vegyburger. Když mu ho Lucka přinesla, obdařil ji milým úsměvem. Nikdo z nich však netušil, že tohle je Františkův poslední vegyburger a poslední úsměv, který jí věnoval. Jediný, kdo to věděl, byl Františkův vrah. A ten věděl moc dobře, co dělá.

Františkův vrah se v té době nacházel na balkoně v protějším domě. Sledoval Františka dalekohledem. A určitě mu vyhovovalo, že bylo v kavárně málo lidí. Muž však chtěl zabít jenom Františka, takže musel počkat až od něho Lucka odejde. Právě ona seděla s Františkem u stolu a o něčem si povídali. Františkův vrah to už chtěl pomalu vzdát, protože se zdálo, že Lucka bude u toho stolu sedět věčně. Ale nakonec se na něj přeci jen usmálo štěstí a Lucie odešla. V tu chvíli muž na nic nečekal a zmáčkl spoušť.

Netrvalo to dlouho a v kavárně vypukla panika. Nikdo z přítomných nevěděl, co se stalo, ale když viděli Františka, který ležel na zemi, bylo všem jasné, že tohle není dobré. Všichni hrozně křičeli a snažili se dostat ven. A uprostřed toho zmatku seděla na zemi u Františkovy mrtvoly Lucka a brečela. Stejně jako ostatní i ona byla zmatená a nevěděla, co se děje. Jedno jí ale bylo jasné. František byl mrtvý.

Zanedlouho přijeli na místo činu kriminalisté a policisté. Kriminalisté posbírali důkazy jako jsou otisky prstů a jiné podobné věci. V kavárně však moc velký úspěch neměli. A ani naproti v domě, kde před tím byl vrah, nedopadli o nic lépe. A policisté? Ti také nebyli o nic úspěšnější. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Což znamená, že nebyli žádní svědci. Policistům bylo jasné, že člověk, který to udělal, byl profesionál a moc dobře věděl, co dělá. Nenašli však žádnou stopu, která by ukazovala na konkrétního člověka. Z tohoto důvodu začala policistům docházet trpělivost. K případu nic neměli, a tak ho chtěli co nejdříve, jak se říká, smést ze stolu. Jinými slovy a jednoduše řečeno to vzdali.

Nikdo však stále nedokázal pochopit, proč ten člověk zabil právě Františka. Podle sousedů a lidí, kteří ho znali, byl František milý, tichý, nekonfliktní člověk, který neměl nepřátele. Z tohoto důvodu si všichni začali pokládat otázku. Byla Františkova vražda plánovaná, a nebo byl muž ve špatnou dobu na špatném místě?

Františkovu smrt však nejhůře nesla Lucie. I přesto, že tenkrát vztah s ním ukončila, v hloubi duše věděla, že ho miluje. Tenkrát však věřila, že dělá správnou věc. Dnes toho litovala. Jeho smrt brala hodně osobně, a proto nedokázala jen tak doma sedět se založenýma rukama a čekat, co se bude dít dál.

Františkova vražda se tedy dostala na stůl zkušenému detektivovi, kterým jsem byl já. Není podstatné jak se jmenuji. Důležité je, že se podobným záhadným vraždám věnuji už několik let. I já jsem si začal pokládat otázku, kterou si pokládali všichni. Byla Františkova vražda plánovaná, nebo nebyla? Uvažoval jsem následovně. V případě, že by tato vražda byla plánovaná, vyplynula by z toho další otázka. A tou by bylo: Kdo a proč si vraha najal, aby zabil nebohého mladého muže? Na tuto otázku bohužel nikdo neznal odpověď. A ani já jsem nebyl výjimkou. Podle některých lidí přinesla jedna obyčejná otázka další a další otázky. Ale ani na ty nikdo neznal odpověď. A co naše druhá varianta? Že byl František ve špatnou dobu na špatném místě? Z této otázky vyplývá další. A ta zní. Kdo byl tedy hlavním cílem? Jenže když si vezmeme, že vrah, dejme tomu, že to byl muž, byl profesionál, jen těžko se dá uvěřit tomu, že si svoji oběť s někým spletl. Dá se předpokládat, že vrah svoji oběť dlouho sledoval a svůj útok na ni si dobře a dlouho dopředu naplánoval. Kromě toho, byla rána mířena do hlavy přesně mezi oči. Takže už i tato skutečnost naznačuje fakt, že vrah moc dobře věděl, co dělá. Z tohoto důvodu se dá tedy těžko uvěřit tomu, že si ho vrah s někým spletl. A tak se opět ocitáme na začátku. A tím pádem i u první varianty. Pro některé lidi to určitě bylo těžko uvěřitelné, ale bohužel to byla pravda. Ať chtěli, nebo nechtěli, vrah si svou oběť vybral záměrně. Františkova smrt byla plánovaná, a proto se tedy dá mluvit o vraždě. V žádném případě ne o nešťastné náhodě.

Shrňme si tedy, co všechno už víme. Vrahem byl pravděpodobně muž a byl to profesionál. Soudě podle toho, že po sobě nezanechal žádné svědky, a ani nic, co by ho mohlo policii pomoci identifikovat. Dále víme, že si svoji oběť nevybral náhodou, ale že ji nějaký čas sledoval, a proto věděl, kde a kdy František bude. Stále nám ale zbývá spousta otázek, na které neznáme odpovědi.

Zkusme se tedy zamyslet nad tím, kdo měl motiv k tomu, aby nechal Františka zabít? Je jen těžko uvěřitelné, aby člověk jako byl František  udělal něco, po čem by ho chtěl někdo zabít. Podle lidí, kteří ho znali, byl tichý, nekonfliktní a neměl moc přátel. To, ale neznamená, že neměl nepřátele. Je vysoce pravděpodobné, že se mezi ním a člověkem, který ho nechal zabít, stalo něco, co přimělo toho druhého, aby naplánoval Františkovu smrt. Ať už se ale mezi nimi stalo cokoliv, mělo to za následek vraždu. Vraždu, kterou následovaly další vraždy. Vraždy, které byly mnohem brutálnější, než ta první. Tak, tolik teorie a teď praxe.

Poté, co jsem si zkusil odpovědět na všechny otázky, které mně napadly, jsem se vydal na místo činu. Snažil jsem se tam přijít na něco, co by mně alespoň trochu popostrčilo blíž k vyřešení případu. Bohužel, nic jsem nenašel. V kavárně byl neuvěřitelný bordel. Stoly byly převrácené a na zemi se válely zbytky jídla. Pravděpodobně z toho, jak se lidé v panice snažili utéct pryč. A uprostřed toho byla krvavá kaluž tvořená Františkovou DNA. Takže v podstatě nic, co by mě přivedlo na další stopu.

Rozhodl jsem se tedy, že se podívám do protějšího domu. Do bytu, kde byl údajně i vrah. Podle policejního spisu, který se mi dostal do rukou, tam policisté nic nenašli. Já jsem ale doufal, že budu mít větší štěstí. A hlavně jsem to nechtěl tak snadno vzdát. Na první pohled byl balkon uklizený a byla tam spousta květin. Nic nápadného. Zřejmě proto policisté balkon víc neprohledávali. Ale na druhý pohled, když jsem se podíval pořádně, jsem přeci jen něco našel. Něco, o čem jsem byl přesvědčený, že to obrátí směr mého pátrání. Byla to zlámaná květina. „Nic neobvyklého" řeknete si. Ale tato květina mně přivedla na myšlenku podívat se na ni zblízka. Po tomto důkladném pohledu jsem na jejím listě našel vlas. Tmavě hnědý, krátký, mužský vlas. Ležel na tom listě a jako by říkal „Tady jsem.". Ani vám snad nemusím povídat, jak šťastný jsem byl. Konečně jsem měl pocit, že jsem našel něco, co mi v tomto případu pomůže dostat se dál, než jsem. Popravdě řečeno. Byl jsem si stoprocentně jistý. Opatrně jsem vlas z listu sundal a schoval ho do sáčku na důkazy. Později ho odnesu na DNA, abych zjistil, komu patří. Pomyslel jsem si. Ještě před tím jsem ale důkladně prohledal balkon. Nic jiného jsem však už nenašel. Nalezený vlas se tak stal jedinou mojí nadějí. Nadějí, na nalezení vraha a vyřešení tak tohoto zapeklitého případu. Abych řekl pravdu, už od začátku mi bylo jasné, že to nebude jednoduchý případ. Ostatně, jinak by ho už policisté dávno vyřešili a já bych tady teď nemusel být. Jenže záhy se ukázalo, že to bude jeden z nejtěžších případů, které jsem kdy řešil. Už ani nevím kolik jich vlastně bylo. Ale to teď není důležité. Vraťme se ke kauze „František". Tak jsem totiž tomuto případu začal říkat.

Tak tedy poté, co jsem se vrátil z místa činu, odnesl jsem můj jediný důkaz na DNA. Na jeho výsledky jsem měl čekat tři dny. Proto jsem se rozhodl, že navštívím Lucii. Byla to právě ona, kdo chtěl, abych se na tenhle případ podíval. Když jsem však přišel k ní domů, čekalo mně nemilé překvapení. Čekal jsem, že Lucku najdu ubrečenou v obýváku, ale místo toho jsem ji našel v koupelně. Ležela tam v kaluži krve. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je mrtvá nejméně dva dny. Hned mně proto napadalo, jak je možné, že ji nikdo nehledal? Copak nikomu nechyběla? A proč ji nikdo nesháněl, když nedorazila do práce? Čekalo mně tedy řešení další záhadné vraždy. Vraždy, kterou stejně jako tu první doprovázela spousta otázek. Způsob jakým byla Lucie zavražděna mně doslova vyrazil dech. Myslel jsem si, že ze své práce jsem zvyklý na všechno, ale tohle bylo i na mě moc. Lucčino tělo bylo natolik zohaveno, že jsem jen stěží poznal, že je to ona.

Při dalším pátrání jsem konečně dostal odpověď na jednu z mých otázek. Zjistil jsem totiž, že Lucie měla týden dovolenou. To také vysvětlovalo, proč ji nikdo nehledal, když zmizela. Ale bohužel to nepřineslo odpovědi na další otázky.

Doufal jsem, že mi nějak pomůže nalezený vlas. Když jsem přišel do laboratoře DNA, čekalo mně velké překvapení. Zjistilo se, že vlas patřil asi čtyřicetiletému muži. Získal jsem jeho adresu. Překvapilo mně, když jsem zjistil, že je to ta samá adresa, kterou měl i ten byt, kde jsem mužův vlas našel. Zároveň jsem se také dozvěděl, že muž měl docela pestrou minulost. Jeho trestní rejstřík obsahoval všechno. Od drobných trestných činů, po napadení až po vraždy. Bohužel, nikomu se zatím nepodařilo ho najít a zavřít ho do vězení.Vydal jsem se proto na již zmíněnou adresu. Když jsem tam dorazil, bylo už pozdě. Nemohl jsem uvěřit svým očím.

Večer jsem pak seděl v obýváku ve svém bytě a prohlížel jsem si Františkův spis. Najednou jsem byl v koncích. Začalo to jednou vraždou a teď jsem měl tři mrtvoly. A já věděl jen to, že Františka někdo zastřelil, Lucii zohavil tak, že jsem ji skoro ani nepoznal a mého jediného podezřelého pravděpodobně někdo rozsekal jeho vlastní mačetou. Neměl jsem nic. Žádné další svědky a bohužel ani žádné důkazy. Prostě nic. Teda, kromě otázek na které jsem, ale stejně neznal odpovědi. Abych řekl pravdu, pomalu jsem to začal vzdávat. Na ostatních místech činu jsem nic nenašel. Rozhodl jsem se tedy, že ještě jednou vyslechnu ostatní lidi, kteří měli s touto kauzou něco společného. Prostě jsem potřeboval najít něco, co by mě dovedlo dál. Ani tento nápad mi ale nijak zvlášť nepomohl.

Později jsem se rozhodl, že se začnu více věnovat kauze „Lucie" a kauzu "František" odsunu tak trochu do pozadí. Od začátku jsem se totiž snažil najít právě Františkova vraha. Byl jsem tím případem přímo posedlý. Snažil jsem se vraha najít za každou cenu, a přitom jsem si neuvědomil, že jsem byl nevědomky zahnán do kouta. A musím přiznat, že to, jak jsem se choval, nebylo zrovna profesionální. Možná se ptáte, proč jsem si vybral zrovna Lucčinu vraždu. Bylo to proto, že jsem si od začátku myslel, že vrah, který zabil Františka, zabil i Lucku. Jenže na její vraždě mi stále něco nesedělo. Především jsem nemohl pochopit to, proč Františkův vrah změnil metodu a Lucku zabil jiným způsobem. Abych řekl pravdu, nějak mi to k němu nesedělo. Bylo mi jasné, že mám před sebou chytrého člověka, který je navíc profesionál a moc dobře ví, co dělá. Byl to tvrdý soupeř, který byl vždy o krok přede mnou. Když jsem si vzpomněl na to, jak důkladně po sobě na tom balkoně uklidil, vrtalo mi hlavou, proč po sobě na druhém místě činu nechal takovou spoušť. A pak mi to došlo. Neměl jsem před sebou jednoho, ale rovnou dva silné soupeře. Františka sice zabil můj první podezřelý. Teda alespoň to jsem si myslel. Ale Lucii a později i mého podezřelého zabil někdo úplně jiný. Dvě místa činu tedy znamenala dva vrahy. Logicky mě napadalo, že by to mohl být ten samý člověk, který si odstřelovače najal. Proč ale  tento člověk zabil svého komplice, jsem ještě tak nějak nechápal. Nabízela se spousta řešení, ale nejpravděpodobnější bylo to, že mu prostě začal překážet. Ale proč zabil i Lucii? Rozhodl jsem se, že tomu zkusím přijít na kloub.

Po důkladném pátrání jsem zjistil, že Lucie sice chtěla, abych Františkovu vraždu vyšetřoval já, proto za mnou také přišla, ale zároveň po vrahovi pátrala na vlastní pěst. To byl také, jak jsem se později dozvěděl, jeden z důvodů, proč si vzala v práci dovolenou. Určitě vás teď napadla stejná myšlenka. Lucie se prostě dostala až moc blízko k pravdě, a tak ji organizátor celé této akce zabil. To ale může i nemusí být pravda. Předpokládejme tedy, že je. „No, bezva. Jednu vraždu máme vyřešenou," řeknete si. Ale i tady vás bohužel musím zklamat. Zdaleka totiž nemáme vyřešenou ani jednu vraždu. Motiv jsme možná našli, ale otázkou zůstává, co Lucie objevila, že ji to stálo život? A kdo za tím vším stojí? Na tyto a další otázky bohužel pořád  neznáme odpovědi. Abych řekl pravdu, všechny tři vraždy jsou zahaleny do spousty otazníků. A na nás, tedy spíše na mně je, abych těm záhadám přišel na kloub. Takže když přijdeme na to, proč byla Lucie zavražděna, dovede nás to k organizátorovi a tím pádem vyřešíme hned tři vraždy najednou. To ale nebude tak jednoduché. Navrhuji tedy, abychom jsme se šli ještě jednou podívat do Lucčina bytu a zkusili tam něco najít. Vím, že to tam policisté už prohledávali a nic nenašli, ale mám stále pocit, že právě tam je klíč k celé záhadě.

Hned následující ráno jsem se tam vydal. Vypadalo to tam stejně jako před pár dny, když jsem tam byl poprvé. A důkazy? Na první pohled žádné. Ale při bližším pohledu jsem našel něco, co mě opět popostrčilo dopředu. V dřevěné podlaze v obýváku byla část, která se dala vyndat a v ní byla schovaná malá, dřevěná truhla. Když jsem ji opatrně vyndal a následně otevřel, našel jsem v ní klíč. Pro někoho nic zajímavého, ale pro mně měl velikou cenu. Nebyl to totiž obyčejný klíč, ale klíč od bezpečnostní schránky na nádraží. Při pohledu na něj mě napadly další otázky. Jak je možné, že o něm vrah nevěděl? Pokud tomu tak bylo, proč Lucii tedy zabil? Jedno ale bylo jisté. Vrah něco hledal. To bylo vidět už na první pohled a rozházené věci v Lucčině bytě to jen potvrzovaly. Nemohl jsem se dočkat, až schránku otevřu. A jak jsem doufal, že tam najdu něco, co mi pomůže. Nechtěl jsem, aby Lucie zemřela zbytečně.

Z těchto důvodů jsem jel z jejího bytu rovnou na nádraží. Popravdě řečeno, měl jsem štěstí, protože jsem neměl problém schránku najít. Bál jsem se však, abych své štěstí nezakřikl. Po otevření schránky jsem v ní našel nějaké spisy. Spisy, které mě později dovedly až k vrahovi. Asi nemá cenu vás napínat ohledně toho, co v těch spisech bylo. Když jsem je otevřel a pořádně si je prohlédl a přečetl jejich obsah, zjistil jsem následující: muž, o kterém se ve spisech psalo, se jmenoval Petr Gelner. Bylo mu něco málo přes třicet. A teď to hlavní. Petr byl bývalý Lucčin přítel. Pokud vás to překvapilo, nebyli jste sami. Ani já jsem s tímto nepočítal. A na co tedy Lucie přišla?

No, zdálo se, že mladá žena byla v pátrání mnohem úspěšnější, než já. Ukázalo se totiž, že u Františkovy vraždy přeci jen nějaký svědek byl. A tím byla právě Lucie. Těsně před tím, než Františka zabili, zahlédla na protějším balkoně právě Petra. Zpočátku si tím nebyla jistá, a proto nic neřekla. Později její přesvědčení stouplo. A to když si šla k Petrovi pro své věci, které si u něj po rozchodu nechala. Petr nebyl doma a ona hledala svoji oblíbenou knihu. Místo ní však našla odstřelovací pušku. Žena byla chytrá, a tak si Františkovu vraždu, pušku a to, že Petra na tom balkoně viděla, dala dohromady. Možná se teď ptáte, proč to tedy nešla nahlásit na policii. Také mně tato otázka napadla a došel jsem k závěru, že prostě chtěla mít jistotu, než na policii dojde. To byl také důvod, proč za mnou přišla. Otázkou ale stále zůstávalo, co se mezi ní a Petrem stalo? Doufal jsem, že mi na tuto otázku přinese odpověď moje návštěva u Petra doma.

Proto jsem jel z nádraží rovnou k němu. Pro jistotu jsem si zavolal i posily. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Problém však byl v tom, že posily měly přijet až za půl hodiny. Protože jsem nechtěl tak dlouho čekat, rozhodl jsem se, že Petra nezávazně navštívím a promluvím si s ním. Jenže sotva jsem se přiblížil k jeho dveřím, muž začal kolem sebe bez varování střílet. Určitě je vám teď jasné, že jsem jednu střelu také schytal. Máte pravdu. Probral jsem se až v nemocnici.

To co se u Petra stalo, znám jen z vyprávění. Prý jsem měl štěstí, protože posily nakonec přijely dřív, než původně měly. Zajímá vás, jak to dopadlo s Petrem? Tak tedy, Petrovi se sice podařilo, po tom co mně střelil, utéct, ale dlouho na svobodě nezůstal. Psovodi ho dopadli ještě ten den. Nedaleko jeho domu. Možná si teď řeknete, že to od Petra nebylo chytré, ale popravdě ani on nebyl zrovna příliš chytrý.

Později jsem se také dozvěděl, proč to všechno udělal. Prý to bylo proto, že se s ním Lucie rozešla. Když to udělala, bylo Petrovi jasné, že se to všechno stalo kvůli Františkovi, a tak ho jednoduše zabil. Jinými slovy se mu chtěl pomstít. A proč zabil Lucii? No, podle toho, co jsem slyšel, by se dalo mluvit o vraždě v afektu. Lucie mu zavolala a řekla, že s ním chce mluvit. Petr si myslel, že se k němu chce vrátit, jenže Lucie po něm chtěla, aby se přihlásil na policii a řekl jim, co udělal. To Petr odmítal. Mezi ním a Lucií došlo k hádce, ve které Petr mladou ženu zabil. Umlátil ji soškou, kterou našel v Lucčině bytu. A aby to vypadalo jako vražda při loupeži, rozházel věci v obýváku a vražednou zbraň si odnesl s sebou. Když jsem se tohle všechno dozvěděl, došlo mi, že jsem před sebou neměl dva vrahy, ale jen jednoho. A tím byl Petr. Pořád jsem, ale nemohl pochopit, proč zabil i onoho muže. Nejdříve jsem si myslel, že byl právě on náš vrah, ale teď po tom všem, jsem najednou nevěděl, kdo to vlastně byl. Doufal jsem proto, že mi to objasní sám Petr.

Když jsem s Petrem později mluvil, došlo mi, že onen muž, jehož vlas jsem našel na balkoně, neměl s mým případem nic společného. Byla to jenom další nevinná oběť. Stejně jako ty dvě další. A proč ho Petr vlastně zabil? Prý to udělal proto, že se mu muž jednoduše řečeno připletl do cesty. Petr se totiž po Františkově vraždě ještě jednou vrátil do mužova bytu. Chtěl mít jistotu, že tam skutečně po sobě nezanechal žádné stopy. Když tam Petr byl v době vraždy, muž jemuž byt patřil, byl na dovolené. A když se tam později Lucčin přítel vrátil, netušil, že muž už je doma. Ten svou přítomností Petra zaskočil, a toho nenapadlo nic jiného, než muže zabít. Tak to bychom měli. Všechny vraždy jsme vyřešili a dosáli tak spravedlnosti. Jen tak pro zajímavost. Petr se z vězení hned tak nedostane.

A co já? Já jsem se po dlouhé době zcela zotavil ze svého zranění a teď si užívám zaslouženého odpočinku.

2) Záhadná vražda

Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrál dávno před tím, než jsem vyřešil svůj poslední případ a odešel do důchodu. Jak už jistě víte, mojí specializací bylo vyšetřování záhadných vražd. Tomuto druhu práce jsem se věnoval poměrně dlouhou dobu. Ale poté, co jsem vyřešil tři záhadné vraždy najednou, jsem se rozhodl, že půjdu do důchodu. To bylo jen tak na připomenutí, a teď se podíváme na náš další příběh. Nebo chcete-li vraždu.

Tentokrát všechno začalo v jedné malé chatařské osadě. Právě zde žil trvale asi čtyřicetiletý muž. Místní o něm říkali, že je to samotář a někteří i to, že je podivín. Do jisté míry měli pravdu. Muž se společnosti lidí vyhýbal a do města mezi lidi, chodil, jen když si něco potřeboval vyřídit. Ze svého domu skoro vůbec nevycházel a jediný, kdo mu dělal společnost byl jeho pes. Ale ani o něm, stejně jako o muži, nikdo nic nevěděl. Abychom o muži stále nemluvili jako o muži, říkejme mu třeba Richard a jeho psovi Rex. Tak tedy, Richard a Rex spolu žili v jedné té dřevěné chatě a měli se docela dobře. „Jak idylické," možná si někdo řekne. Ale tak to vypadalo jen na povrchu. Protože, jak už bylo řečeno, Richard vycházel mezi lidi jen, když to bylo nutné, a proto nikdo nevěděl, jak to vypadá uvnitř chaty. A teď nemyslím vybavení. Jak se později ukázalo, Richard měl velké dluhy. Nejdříve mu byl zabaven veškerý jeho majetek, a později mu byl odebrán i samotný Rex. Ten byl umístěn do nedalekého psího útulku. Richard měl psa moc rád, a proto se ho nehodlal hned tak vzdát. Nejdříve, když to ještě šlo, za ním do útulku chodil a bral si ho na procházky. Stále však neměl na zaplacení dluhů, a tak byl nucen se z domu odstěhovat. Ten mu také později zabavili. Richard tak skončil na ulici. Bez pomoci, bez střechy nad hlavou, ale hlavně, a to ho trápilo nejvíc, bez svého nejlepšího a možná i jediného přítele. Není tedy divu, že byla po tom všem nalezena v jezeře jeho mrtvola.

Určitě vás teď, stejně jako ostatní lidi v Richardově okolí, napadlo, že to byla sebevražda. Ostatně takhle uvažovali i policisté, kteří tento případ přijeli vyšetřovat. Při pitvě se ukázalo, že by mohli mít i pravdu. V plicích mrtvého se skutečně našla voda, což znamená, že muž se utopil. S tímto tvrzením uzavřeli policisté případ jako nešťastnou náhodu. A víc se jím už nezabývali.

O tomto případu jsem četl krátký článek v místních novinách. Po jeho přečtení jsem nad ním musel neustále přemýšlet. I když se na první pohled zdálo, že to, na co policisté přišli, bylo logické, mně na tomto případu něco nesedělo. Rozhodl jsem se, že se na něj podívám blíž. Kromě toho, začal jsem mít podezření, že se nejedná o nešťastnou náhodu, ale o vraždu. Pojďme si tedy zkusit rozebrat onen článek, a najít tak něco, co nás dovede dál. Pro jistotu jsem si ho vystřihl a pečlivě schoval. Věděl jsem, že se mi bude později hodit.

Článek vyšel dvacátého pátého května roku devatenáct set devadesát devět. A tady je jeho kopie: Dne patnáctého května bylo v jezeře nedaleko chatařské osady nalezeno tělo asi čtyřicetiletého muže. Tělo našel jeden z místních obyvatel, když ráno venčil svého psa. Tento člověk také mrtvého později identifikoval. Podle něj šlo o místního bezdomovce. Pitevní zpráva ukázala, že muž byl mrtvý nejméně dva dny. Místní lidé si myslí, že muž spáchal sebevraždu. Nařízená pitva také prokázala, že muž se skutečně utopil. S tímto tvrzením souhlasili i policisté, kteří tento případ vyšetřovali. Proto ho uzavřeli jako nešťastnou náhodu.

Později jsem našel i jiný článek. Psalo se v něm v podstatě to samé. Akorát s tím rozdílem, že v něm bylo napsáno i to, že člověk, který tělo našel, chodí k jezeru svého psa venčit pravidelně. Dále v něm bylo napsáno, že mrtvý nebyl ve vodě více než čtyřiadvacet hodin.

Z toho vyplývá otázka: Kde tedy těch předchozích čtyřiadvacet hodin byl? Varianta, že bylo tělo předtím pod vodou, by možná vysvětlovala fakt, že člověk, který tělo později objevil, mrtvolu předtím neviděl. A to i přesto, že k jezeru chodil pravidelně. Jak se píše v druhém článku. Ale vzhledem k tomu, že tělo nebylo ve vodě víc než čtyřiadvacet hodin, tak tato varianta nepřipadá v úvahu. V tom případě vás určitě logicky napadlo, že tělo muselo být mimo vodu, a teprve potom ho vrah do toho jezera hodil. Jenže jak tedy vysvětlíte to, že se Richard utopil? Jistě, teď můžete namítnout, že se nemusel utopit zrovna v tomto jezeře. To je pravda, ale osobně jsem si toto zkontroloval, a zjistil jsem, že voda, která se při pitvě našla v mužově plicích, byla skutečně voda z onoho jezera. Kromě toho, kdyby ho vrah utopil někde jinde, proč by si potom dával práci s tím, aby tělo přemístil jinam? Nebylo by pro něj jednodušší kdyby ho prostě nechal ležet tam, kde bylo? Proč se tedy vrah namáhal s tím, že Richarda utopil v jezeře a následně ho vytáhl, a to všechno jenom proto, aby ho ani ne za čtyřiadvacet hodin hodil zpátky do vody? A co ukvapené jednání policistů, kteří případ uzavřeli jen na základě toho, že mrtvý měl v plicích vodu, která složením odpovídala vodě z jezera? Na tuto a další otázky jsem se snažil najít odpovědi.

Rozhodl jsem se tedy, že se podívám na místo činu. Abych si udělal alespoň trochu obrázek o tom, co se tam onu osudnou noc odehrálo (říkám noc, protože jak jsem později zjistil, byl Richard zavražděn právě v noci), vydal jsem se tam v době, která časově odpovídala době Richardovy smrti. A abych měl větší jistotu, šel jsem tam i ve stejný den. Tedy ve středu ve dvě hodiny ráno. A na co jsem tam vlastně přišel? Abych řekl pravdu, v podstatě na nic. Tedy, alespoň ne na něco, co by mě mohlo dovést dál.

Rozhodl jsem se tedy, že místo proč zjistím jak. Z tohoto důvodu jsem se zaměřil na samotného Richarda a vraždu odsunul trochu do pozadí. Doufal jsem, že mě jeho život dovede až k vrahovi. Kromě toho, co už jsem o Richardovi věděl, jsem také zjistil, že ho někteří lidé několikrát viděli s nějakým psem. Také jsem se dozvěděl, že se Richard pár dní před svou smrtí pohádal s nějakým mužem. Hádka však proběhla v noci a nikdy před tím a ani potom se tam muž už neukázal, takže jsem bohužel jeho přesný popis nezískal. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo to, že mu bylo tak kolem třiceti let a měřil sto sedmdesát pět až sto osmdesát centimetrů.

Proto abych zjistil, jak Richardova vražda probíhala, a co přesně se přibližně stalo, jsem se rozhodl, že tento případ zrekonstruuji. S tím mi pomohl jeden můj známý, který si zahrál vraha, a jeho kamarád. Ten si zase pro změnu zahrál Richarda. Ještě před tím jsem se, ale vydal přes den k jezeru sám. Potřeboval jsem si prohlédnout terén a zařadit ho do svého plánu. Večer jsme se pak všichni tři sešli u jezera. Poté, co jsem své přátele seznámil se svým plánem, jsme se dali do práce. Náš úkol byl následující: potřebovali jsme zjistit nejen to, jak přibližně Richardova vražda proběhla, ale i to, jak dlouho vrahovi trvalo, než tělo vytáhl z vody. Věděli jsme však, že nám to stejně nepomůže dostat odpovědi na všechny naše otázky. Dále jsem předpokládal, že člověk, který Richarda zabil, byl ten samý, se kterým se mrtvý muž pár dní před svou smrtí pohádal.

Naše rekonstrukce tedy probíhala takto: Protože jsem předpokládal, že Richardově smrti předcházela hádka mezi oběma muži, nechal jsem své přátele, aby se dostatečně a dost nahlas pohádali. Tato hádka však skončila tím, že údajný vrah do Richarda strčil a ten potom spadl do jezera. Takto, ale vražda proběhnout nemohla, protože na Richardově těle se nenašly žádné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že do něj před smrtí někdo strčil. Teď vás možná napadlo, že Richard mohl být opilý, ale v jeho těle se nenašly žádné stopy po alkoholu, nebo jiných látkách jako jsou drogy a podobné jiné věci.

Otázka tedy zůstává: Jak se Richard do jezera dostal? Připustili jsme tedy druhou variantu. A tou bylo to, že muže někdo honil a on zakopl a do jezera spadl. A máme tady další otázku. Pokud skutečně zakopl, proč se na jeho těle nenašlo něco, co by tomu alespoň trochu naznačovalo?

Rozhodli jsme se proto pro třetí variantu. Ta byla v podstatě stejná jako ta předchozí, ale lišila se koncem. A v čem byl tedy ten rozdíl? Rozdíl je v tom, že Richard do jezera prostě vběhl. Určitě to zní divně, ale alespoň trochu to vysvětluje záhadu, jak se Richard do jezera dostal. Ale pokud to tak skutečně bylo, proč z jezera jednoduše nevyplaval? Podle pitevní správy byl na svůj věk a na to, kde žil, zdravý člověk. Pravděpodobně vůbec nekouřil, nepil a ani nebral drogy. Tak jak je tedy možné, že se z vody nedostal včas a utopil se? Dá se ale říci, že otázky týkající se toho, jak muž vlastně zemřel, jsme částečně vyřešili.

Teď byla na řadě otázka: Jak dlouho trvalo vrahovi, než Richarda z jezera vytáhl a jak ho od jezera odnesl? Vezmeme to odzadu. I přes vrahovu velikost a výšku byla malá pravděpodobnost, že by vrah Richarda odnesl, a co je hlavní, že by ho nesl až k autu. Jenže u jezera se nenašly žádné stopy po tom, že někdo někoho za sebou táhl, a nebo, že by ho na něčem vezl. Kde tedy vrah mrtvého muže nechal, když jsou kolem jezera jen stromy a žádné keře? Tato otázka vrtala hlavou nám všem.

Protože jsme si s ní nevěděli rady a chtěli jsme se alespoň trochu hnout z místa, začali jsme se věnovat tomu, jak dlouho vrahovi trvalo, než vytáhl Richardovo tělo z jezera. Richardovi bylo kolem čtyřiceti a jeho vrahovi kolem třiceti let. Oba byli přibližně stejně vysocí. Takový tedy byli i moji figuranti. Když však můj údajný vrah vytahoval svého kamaráda z jezera, měl co dělat, aby ho z vody vytáhl. A navíc u toho nadělal spoustu hluku. Což se zanedlouho potvrdilo. Protože k nám přišli lidé, kteří bydleli nedaleko jezera a chtěli vědět, co tam děláme. Poté, co jsme je ujistili, že je to jen policejní cvičení, se vrátili zpět do svého domova. I my jsme se vydali na cestu domů.

Abych řekl pravdu, když jsme ráno odcházeli, nebyli jsme o nic moudřejší, než když jsme v noci přicházeli. Cestou zpátky jsme si uvědomili něco, co jsme si měli uvědomit už dávno. V době, kdy jsme řešili otázku, jak vrah dostal tělo od jezera. Tehdy nám to nějak nedošlo, protože jsme pracovali s myšlenkou, že vrah byl jen jeden. Vyplynulo to z hádky, která se uskutečnila mezi Richardem a neznámým mužem pár dní před Richardovou smrtí. Když jsme, ale teď zjistili, jak těžké bylo pro jednoho člověka dostat tělo z jezera, došlo nám, že vrah nebyl jeden, ale že byli nejméně dva. To by také vysvětlovalo, jak se tělo dostalo od jezera. Pro dva lidi by nebyl žádný problém donést Richardovo tělo od jezera k jejich autu.

Další den jsem se znovu vydal na místo, kde Richard žil. Už když jsem tam byl poprvé, se někteří lidé zmínili o psovi, kterého s Richardem několikrát viděli. Rozhodl jsem se, že se budu záhadou Richardova psa zabývat. Stále mi totiž bylo divné, že ač se o psovi několik lidí zmínilo, nikde jsem ho teď a ani před tím neviděl. A to i přesto, že jsem na místě, kde Richard žil, našel psí misky, hračky a pelech. Jediné, co jsem o psovi věděl, bylo to, že to byl bílý kříženec střední velikosti se středně dlouhou srstí. Chtěl jsem ho najít a zjistit tak, co měl s mrtvým mužem společného. Zjistil jsem si, kde Richard před tím žil a vydal se tam. Od lidí, kteří tam žijí, jsem se dozvěděl pár zajímavých informací. A tím pádem i celou pravdu o tom, jak se Richard dostal až na ulici. A také všechno o jeho psu Rexovi.

Později jsem se vydal do psího útulku, do kterého byl Rex umístěn. Když jsem tam přišel a uviděl muže, kterému útulek patřil, měl jsem najednou pocit, že už mám tento případ skoro vyřešený. Od majitele útulku jsem se dozvěděl, že Rexe pár dní před Richardovou smrtí někdo ukradl. Bylo to zhruba v době, kdy se Richard pohádal s tím cizím mužem. Najednou to všechno začalo do sebe zapadat. Během pár vteřin jsem měl to, co jsem skoro měsíc hledal. Vraha i motiv. Stále jsem však nevěděl, kdo je druhý vrah a ani to, proč se Richard nedostal z jezera včas. Abych dopadl oba pachatele, vymyslel jsem plán.

Hned následující den po mé návštěvě v útulku zavolal jeho majiteli můj kamarád (jako anonym) a oznámil mu, že viděl v okolí chatařské osady pobíhat bílého křížence. Majitel útulku se tam hned vydal. Když tam dorazil a psa uviděl, neměl v plánu ho chytit a odvést do útulku. Netušil však, že ho pozorujeme, a proto byl překvapen, když jsme z našeho úkrytu vylezli. Psovi šlo totiž o život a my jsme samozřejmě nemohli dopustit, aby ho muž skutečně zabil. Překvapeného muže jsme zatkli a po té co jsme ho i vyslechli, zavřeli do vězení.

A proč majitel útulku Richarda vlastně zabil? Jak se ukázalo, měl jsem pravdu. Richard už nemohl za Rexem do útulku dál chodit, a tak se rozhodl, že ho ukradne. Když to majitel útulku zjistil, věděl hned, kde má psa hledat. Šel tedy za Richardem a chtěl po něm, aby mu psa vrátil. Ten to, ale odmítl, vzal psa do náruče a začal s ním utíkat. Protože se stále otáčel, aby věděl jak jsou od pronásledovatele daleko, neuvědomil si, že běží směrem k jezeru. Když mu to došlo, bylo už pozdě. Zatímco se Richard topil, protože neuměl plavat, jeho pes doplaval ke břehu a utekl. Majitel útulku Richardovi nepomohl. Když se muž utopil, chtěl se zbavit jeho těla, a protože mu bylo jasné, že Richardovo tělo z jezera sám nevytáhne, šel požádat o pomoc jednoho z bezdomovců. Zaplatil mu. Proto muž nikomu nic neřekl. Společně potom mrtvého muže z vody vyndali a odnesli do majitelova auta. Majitel se pak další noc vrátil a Richardovo tělo hodil zpátky do jezera. Prý s ním nechtěl mít nic společného.

A jak to dopadlo s Rexem? Bylo mi ho líto, a tak jsem si ho vzal k sobě. Pes už byl starý a za pár dní pošel. Bylo mi jasné, že odešel za svým pánem.

3) Ve špatnou dobu, na špatném místě

Příběh, který vám budu vyprávět, by se dal klidně nazvat Ve špatnou dobu, na špatném místě. Jak je vám jistě jasné, ani tentokrát se neobejdeme bez vraždy. A určitě je vám také jasné, že se řešení této vraždy opět neobešlo bez mé pomoci. Ostatně, to bych vám tento příběh ani nevyprávěl, že? No, ale dost povídání. Vraťme se k našemu případu. K případu, který stejně jako ty předchozí změnil životy tolika lidem.

Tak tedy, tento případ byl jeden z mála, který se neodehrával blízko města, ve kterém žiji. Musel jsem se tedy vydat až skoro na druhý konec státu, abych ho vyřešil. Pokud vás teď napadlo, že mi kolegové mohli spis o tomto případu poslat, tak v podstatě máte pravdu. Kolegové to tak skutečně udělali, ale jak mi jistě dáte za pravdu, nic se nevyrovná tomu, vidět místo činu na vlastní oči a osobně si promluvit s případnými svědky. Takže by mně cesta na konec státu stejně neminula. Proto jsem si říkal, že bude nejlepší, když tuto cestu podniknu hned na začátku. Kromě toho, jeden z kolegů, kteří mi spis poslali, byl i můj dávný kamarád. Proto jsem svůj výlet využil nejen k řešení případu, ale zároveň i k návštěvě mého dlouholetého přítele. Určitě je vám teď jasné, že jsme na tomto případu pracovali společně. A o čem tento případ vlastně byl?

Tak tedy, na místě kam, jsem se vypravil, žil jedenatřicetiletý  muž. Říkejme mu třeba Libor. Libor žil sám. Jeho sousedé o něm v podstatě nic nevěděli. Dá se říci, že věděli jen to, že neměl žádné jiné příbuzné a že se do „jejich" města přistěhoval poměrně nedávno. Prý se s nikým moc nebavil. Jinými slovy to byl nekonfliktní člověk, který nevyhledával společnost jiných lidí. Dá se o něm tedy mluvit jako o samotáři.

Jednoho dne se ale stalo něco, co nikdo z obyvatel města nečekal. Libor zmizel. Možná si teď řeknete, že na tom není nic zvláštního. Jsou přeci lidé, kteří někam na pár dní odjedou a nikomu nic neřeknou. Jistě, ale tohle rozhodně nebyl Liborův případ. Už jenom proto, že tento muž vlastně ani neměl kam a za kým by jel. Jak už bylo řečeno. Neměl příbuzné a ani kamarády. Kam by tedy v takovém případě jel? I když obyvatelé ulice Libora vůbec neznali, zmizení jejich souseda je velice znepokojovalo. Někteří z nich měli totiž malé děti, takže není divu, že se báli. Proto se rozhodli, že zkusí zjistit, kde se muž nachází. To, ale bylo těžké, protože nikdo nevěděl, kde by měli onoho muže hledat a ani to, jak dlouho už je vlastně pryč. Jejich snaha však byla marná. Libora se jim najít nepodařilo.

Dohodli se tedy, že vše nahlásí na policii. I přesto, že policisté získali od sousedů detailní popis onoho muže, ani jim se ho nepodařilo nalézt. Proto se tímto případem přestali zabývat.

Můj přítel to však nechtěl tak snadno vzdát, a navíc začínal mít podezření, že Liborovo zmizení nebyla náhoda. Proto mně zkontaktoval. I přesto, že jsem byl v té době už v důchodu, musím přiznat, že tato práce mi opravdu moc chyběla. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že se na případ podívám. Po naší vzájemné dohodě mi můj kamarád, řekněme, že se jmenuje Pavel, poslal spis. Každý den jsem proto čekal na příjezd pošťáka. A nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy zase začnu pracovat. Když se mi však onen spis dostal do rukou, zjistil jsem, že mi vlastně ani nepomůže. Abych řekl pravdu, byl to ten nejprostší spis, jaký jsme kdy viděl. Kromě Liborova detailního popisu neobsahoval vůbec nic. A já toužil po jediném: Osobně poznat toho, kdo tento spis psal. Zajímalo mě, jak asi vypadá člověk, který tak odflákl svou práci.

Pár dní potom, co mi přišel onen spis, jsem stál před domem svého kamaráda. Dohodli jsme se totiž, že budu po dobu své přítomnosti zde ve městě, bydlet u něj. To mělo i jisté výhody. Nejen že jsme tak mohli tento případ spolu neustále řešit, ale měli jsme i možnost si po večerech povídat o tom, co se nám v posledních letech přihodilo. Dlouho jsme se totiž neviděli, a proto bylo o čem si povídat. Pravdou ale ovšem je, že jsme většinu času stejně věnovali našemu případu. Případu, který jsme jednoduše nazvali „Libor".

Má první cesta z mého dočasného domova vedla na místní policejní stanici. Chtěl jsem poznat muže, který byl schopný napsat tak mizerný a hlavně nepřehledný spis. Ale řekněme si to na rovinu. Když jsem vstoupil do kanceláře onoho muže, ani jsem se nedivil, že někdo takový napsal něco takového. Jeho kancelář vypadala úplně stejně jako spis, který se mi nedávno dostal do rukou. Od onoho muže jsem získal jediné: Seznam sousedů, kteří se Liborovu zmizení začali věnovat. Když jsem se policisty zeptal, co vlastně o Liborovi ví, nebyl schopný mi o něm říct vůbec nic.

Se seznamem „svědků" jsme se s Pavlem vydali k prvnímu z nich. Takto jsme pokračovali, dokud nebyl seznam hotový. Všechny naše návštěvy sousedů však dopadly úplně stejně. Ukázalo se, že sousedé o Liborovi nevěděli o nic více, než policista, se kterým jsem mluvil předtím.

Naše další kroky vedly k Liborovi domů. Doufali jsme, že tam najdeme něco, co nám alespoň trochu prozradí, kde by Libor mohl být. Věděli jsme, že policisté jeho byt neprohledávali, protože si stejně jako Liborovi sousedé mysleli, že muž prostě někam odjel. Z tohoto důvodu jsme věřili tomu, že máme poměrně slušnou šanci u Libora doma něco najít. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se chystali otevřít dveře jeho domu a v nich se najednou objevil sám Libor. Ano, stál tam před námi a tvářil se, jako by se nic nestalo. Na naši otázku, kde posledních pár týdnů byl, odpověděl jen, že jel navštívit své příbuzné. A mělo být ještě hůř. Ukázalo se totiž, že se Libor nečekaně změnil. Na což si jeho sousedé nemohli zvyknout. I když jsem znal Libora jen z vyprávění, i já jsem pochopil, že tento muž není tím mužem, kterým byl, než zmizel. Libor totiž trávil celý den mezi lidmi a snadno si nacházel další přátele. Po čase si však sousedé na „nového" Libora zvykli. Jenže já jsem měl neustále pocit, že je něco špatně. Zejména když jsem porovnal „starého" Libora s tím „novým". A navíc mi v hlavě stále zněla otázka: Kde Libor celé ty dva týdny byl a co se tam stalo, že se tak změnil? Řekl jsem dva týdny, protože právě o dvou týdnech se stoprocentně vědělo, že je pryč. Jak dlouho byl pryč předtím, než ho jeho sousedé začali hledat (tedy před těmi dvěma týdny), to nikdo nevěděl.

Rozhodl jsem se tedy, že zkusím vypátrat ony příbuzné, u kterých Libor údajně byl. Můj kamarád mi samozřejmě pomáhal. I jemu, stejně jako mně, na Liborově zmizení něco nesedělo. Naše pátrání mělo docela úspěch. Našli jsme totiž Liborova jediného žijícího příbuzného. Jeho bratra- dvojče. Dokonce jsme objevili i jeho fotografii. A musím přiznat, že s Liborem byli skutečně k nerozeznání. Jeho bratr se jmenoval Robert. S Pavlem jsme se vydali na jeho adresu. Bohužel to pro nás znamenalo absolvovat cestu na druhý konec okresu. A výsledek? Když jsme dorazili na místo, Robert doma nebyl. Neměli jsme povolení, protože jsme počítali s tím, že Robert bude doma. Rozhodli jsme se tedy, že se poptáme lidí v okolí Robertova bydliště. Především nás zajímalo, jak to bylo s Liborovou návštěvou u jeho bratra. Většina lidí však byla hodně překvapena, když jsme se před nimi s Pavlem o Liborovi zmínili. Popravdě nikdo z nich neměl ani tušení, že Robert má bratra. Tím pádem jsme zjistili, že Libor u Roberta vůbec nebyl. Vyvstaly tedy otázky: Kde Libor vlastně celou tu dobu byl, a proč tvrdil, že byl navštívit svého bratra? Pravda. Teď můžete namítnout, že Libor mohl navštívit jiného příbuzného, ale to nebylo moc pravděpodobné. Jak jsme s Pavlem zjistili, Robert byl skutečně jediný Liborův žijící příbuzný.

Od lidí z vesnice, kde Robert žil, jsme se dozvěděli, že Robert nikoho neměl. Jeho rodiče zahynuli při autonehodě, když byl malý a on vyrůstal v dětském domově. Podle toho, co o něm lidé říkali, to byl člověk s opačnou povahou, než Libor. A mně v tu chvíli došlo, že ti dva jsou sice  příbuzní, ale každý z nich je vlastně úplně jiný. A to doslova. Nemohl jsem si pomoct, ale Robertův popis mi úplně přesně seděl na našeho „nového" Libora. S Pavlem jsme se dohodli, že ve vesnici pár dní zůstaneme.

Náš první večer zde jsme strávili před Robertovým domem. Čekali jsme, až se Robert vrátí. Jenže nepřišel. A já jsem pomalu začínal tušit proč. Se svými obavami jsem se tedy svěřil svému kamarádovi. Měl jsem totiž tušení, že „nový" Libor je vlastně Robert. Pavel připustil, že bych mohl mít pravdu a vyslovil následující otázku. „Kde tedy Libor je?" chvíli jsem váhal, a pak jsem vyslovil následující odpověď. „Víš, myslím si, že Libor byl zavražděn." „A kdo ho podle tebe zabil?" zeptal se můj přítel. Já mu odpověděl. „Je to jen můj názor, ale podle mě to udělal Robert." „A proč by to podle tebe dělal?" zněla další Pavlova otázka. „To nevím. Ale určitě na to přijdu." řekl jsem. Pavel mlčky přikývl.

Následujícího rána jsme se rozdělili. Pavel měl za úkol zjistit něco o minulosti obou bratrů. A já jsem se rozhodl, že najdu Libora. Ze všeho nejdřív jsem si ale chtěl pomluvit s Robertem. Potřeboval jsem mít jistotu, že mám alespoň trochu pravdu. S Pavlem jsme se dohodli, že se sejdeme za tři dny u něj doma. Po této dohodě jsme se každý vydal vlastní cestou. K Robertovi, tedy spíše k Liborovi, domů jsem dorazil ještě tentýž den v noci. Usoudil jsem však, že bude lepší, když moji návštěvu u Roberta nechám až na ráno.

Zatímco jsem druhý den „vyslýchal" Roberta, můj kamarád navštívil bývalého ředitele dětského domova, kde oba bratři vyrůstali. Myslel jsem, že Robert bude sdílnější, ale o téhle části života se moc bavit nechtěl. A na moji otázku, kde by jeho bratr mohl být, odpověděl prostě a jednoduše „nevím." Samozřejmě jsem se ho naoko ptal na Roberta. Nechtěl jsem, aby pochopil, že už vím, že tento muž, který teď sedí přede mnou, není Libor, ale jeho bratr Robert.

A jak probíhala Pavlova návštěva u bývalého ředitele? Dá se říci, že můj kamarád měl větší štěstí. Jeho společník byl o hodně sdílnější, než ten můj. Pavel se dozvěděl následující: Robertovi a Liborovi rodiče zemřeli při autonehodě, když bylo klukům šest let. Tenkrát prý měli velké štěstí, že přežili, protože v tom autě jeli s rodiči také. Zatímco jejich matka zemřela hned na místě, jejich otec dlouhou dobu bojoval v nemocnici o život. Oba bratři vyvázli jen s odřeninami. Jejich otec však svůj boj o život prohrál, a tak skončily obě děti v dětském domově. Robert byl o pět minut starší a průbojnější. Z tohoto důvodu neměl žádný problém se situaci přizpůsobit. Zatímco Libor byl o pět minut mladší, uzavřenější a se situací, která nastala, se těžko smiřoval. Proto si ho nikdo nechtěl vzít. Libor tedy v dětském domově zůstal napořád. Jeho bratr měl větší štěstí. Pár měsíců po smrti rodičů se dostal do nového domova. Oba bratři potom o sobě nikdy neslyšeli. Až do minulého měsíce, kdy se Liborovi podařilo zkontaktovat bývalého ředitele. Samozřejmě chtěl vědět, kde by mohl najít svého bratra. Ředitel mu proto dal adresu Robertových pěstounů. Řekl mu, že ti určitě budou vědět, kde Robert je. Na Pavlovu otázku, jestli Libor svého bratra skutečně našel, však ředitel nedokázal odpovědět. Prý Libora od té doby, co ho navštívil, neviděl a ani o něm neslyšel.

Tohle všechno jsem se samozřejmě dozvěděl, až když Pavel přijel domů. Já jsem bohužel pro něj moc příjemnou zprávu neměl. Jediné čeho jsem rozhovorem s Robertem dosáhl bylo to, že jsem teď měl alespoň stoprocentní jistotu, že moje přesvědčení, že „nový" Libor je vlastně Robert, je pravdivé. Stále jsem však, ale nevěděl, kde pravý Libor je a proč ho Robert vlastně zabil. A v podstatě ani to, proč se za Libora vydává. Z mého úhlu pohledu to byl opravdu zvláštní případ. Poprvé po dlouhé době jsem si skutečně nevěděl rady. Najednou jsem měl pocit, že jediná možnost, jak všechno vyřešit, byla najít Liborovo tělo. Musel jsem se proto vrátit do vesnice, kde Robert žil. Chtěl jsem prohledat její okolí a samozřejmě i Robertův dům. Pavel se zatím vydal na již zmíněnou adresu Robertovo pěstounů. Chtěl vědět jestli za nimi Libor skutečně byl.

U Roberta doma jsem měl docela štěstí. Našel jsem tam totiž důkaz, který konečně potvrdil moji teorii. Tímto důkazem bylo telefonní číslo. „Nic zajímavého," si možná řeknete, ale položme si otázku: Čí toto telefonní číslo vlastně bylo? Abych řekl pravdu, moc schované nebylo. Bylo napsané na lístečku a pověšené na nástěnce. Přímo všem na očích. A nad samotným telefonním číslem bylo napsáno jméno. Tím jménem bylo Libor. Nevím proč, ale najednou mě napadlo, že bych na ono číslo mohl zavolat. Vzal jsem tedy svůj mobil a vytočil číslo. K mému velkému překvapení jsem uslyšel vyzvánění. Toto vyzvánění přicházelo z domu. Konkrétně z obýváku. Netrvalo mi dlouho a pod postelí jsem našel mobil. Když jsem ho zvedl, abych  se na něj podíval, uviděl jsem na jeho displeji Robertovo jméno. Konečně jsem se dostal o něco blíž k vyřešení případu. Podle mého názoru vznikla mezi Robertem a Liborem hádka, ve které Libor ztratil svůj mobil. Robert si toho pravděpodobně nevšiml, a tak se sice zbavil Libora, ale důkazu, který by mohl na Liborovu přítomnost v domě ukazovat, už ne.

Pavel byl ve svém pátrání úspěšný. Ale popravdě řečeno, svým zjištěním jen potvrdil to, co jsem já už dávno věděl. Od Robertových pěstounů se dozvěděl, že je Libor asi tak před měsícem skutečně navštívil. Chtěl vědět, kde jeho bratr žije a oni mu Robertovu adresu ochotně poskytli. Takže Libor u Roberta doopravdy byl. Stále však zbývala spousta otázek, mezi něž patřilo i to, proč měl Libor zájem Roberta po tak dlouhé době najít?

Protože Pavel měl svůj úkol splněn, domluvili jsem se, že za mnou přijede a společně pak najdeme Liborovo tělo. Nejdříve jsme měli v plánu prohledat okolí vesnice, ale nakonec jsme usoudili, že důkladně prohledáme Robertův dům. Chtěli jsme mít jistotu, že Robert Libora skutečně zabil u sebe doma. Tak, jak jsme předpokládali. To jsme zjistili pomocí luminolu, který jsme použili pro odhalení krve. Když jsme pak viděli krev po celém obýváku, bylo nám jasné, že tohle nikdo nemohl přežít. Na to, abychom Roberta zatkli to však nestačilo.

Z krve jsme odebrali vzorky DNA. Abychom je měli s čím porovnat, musel někdo z nás zajít za Robertem a nenápadně z Liborova domu vzít něco, na čem bude Librova DNA. Vzhledem k tomu, že mě už Robert znal, v úvahu přicházel jen Pavel. Nechtěli jsme, aby Robert pojal podezření, a tak se můj kamarád převlékl za instalatéra. Pod záminkou, že jde zkontrolovat vodu, se dostal až do domu, kde Robert žil. Tam se v koupelně v nestřežený okamžik zmocnil vlasů, které byly na hřebenu. Vlasy měly přibližně stejnou barvu, ale i přesto jsme předpokládali, že patří dvěma různým lidem. I když si byli oba bratři k nerozeznání podobní, v něčem se přeci jen lišili. A to právě v barvě vlasů. Ty Robertovy byly na rozdíl od Liborových tmavší. Takže vlasy na hřebenu se daly docela snadno identifikovat.

Za pár dní jsme obdrželi výsledky testů DNA. A jak jsme předpokládali DNA světlejších vlasů se shodovala s DNA krve, kterou jsme našli u Roberta doma. A tato DNA nepatřila nikomu jinému, než Liborovi. Možná si teď říkáte, že už máme případ vyřešený. Dalo by se to tak říct, ale i přesto, že jsme měli vraha a Liborovu DNA, stále nám chyběl motiv, vražedná zbraň a hlavně Liborovo tělo.

Po obdržení výsledků jsme si s Pavlem obstarali povolení k prohlídce Liborova domu a zatykač na Roberta. S těmito papíry jsme se vydali k domu, kde momentálně Robert žil. Naše akce skončila řekněme polovičním úspěchem. Roberta jsme sice zatkli, ale vražednou zbraň jsme v domě nenašli.

Robert ze začátku odmítal spolupracovat, ale když jsme mu oznámili, že si za vraždu svého bratra odsedí ve vězení poměrně dlouhou dobu, bez mrknutí oka nám všechno řekl. Od začátku až do konce. Po vyslechnutí Robertovy verze to vypadalo, že jsme se s Pavlem spletli.

A jaká vlastně jeho verze byla? Robert nám řekl, že ho Libor před pár měsíci skutečně navštívil. Prý chtěl svého bratra po tolika letech prostě jenom vidět. Když tenkrát Libor zmizel, jel za Robertem. Chtěl u něho pár dní zůstat. Jenže když se Robert jednoho dne vrátil z práce, našel svého bratra ležet v obýváku v kaluži krve. Zpanikařil, protože měl za sebou docela pestrou minulost. Nechtěl, aby ho z Liborovy smrti někdo obvinil, a tak mrtvého muže i vražednou zbraň naložil do kufru auta a odvezl do lesa. Tam tělo i s ostatními důkazy zakopal. Toho, že u Roberta byl i Libor, si Robertovi sousedé nevšimli zejména proto, že si byli oba muži tak podobní. Takže když viděli Libora, mysleli si, že je to Robert. A proč se Robert za svého bratra vydával? Jak se ukázalo, Robert tušil, kdo Libora mohl zabít. Prý to byli lidé, kterým Robert dlužil peníze. Neměl na zaplacení a oni mu začali vyhrožovat zabitím. Když našel mrtvého bratra u sebe doma, bylo mu jasné, že  měl být na jeho místě. Dostal strach, a tak se rozhodl, že se schová u Libora doma. Jenže pak jsme tam přišli my a když Robertovi došlo, že hledáme Libora, nenapadlo ho nic jiného, než se za něj začít vydávat. Také nám řekl, kde tělo jeho bratra najdeme a dal nám přesný popis lidí, kteří mu vyhrožovali.

Konečně jsme si s Pavlem mohli oddychnout. Po skoro čtyřech měsících strávených mimo domov jsme případ vyřešili. A co říci závěrem? I když byl každý případ jiný, všechny měli přeci jen něco společného. A tím bylo to, že když se to tak vezme, všechny se vlastně staly úplně zbytečně. Všechno, i když se to tak možná nezdá, se dá totiž vyřešit i bez násilí. Existují přece dohody a jiné podobné věci, ne? Jinými slovy: Tyto případy jen dokazují to, jak se k sobě lidé mohou chovat a kam až to spěje.

ROZBORY FILMŮ:

1)Sofiina volba

Sofiina volba. Film, který mně, když jsem ho viděla poprvé, moc nebavil. Teď, když jsem se na něj znovu podívala, abych ho mohla rozebrat, jsem zjistila, že tak nudný, jak jsem si dříve myslela, přeci jen není. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem ho poprvé viděla pár dní po tom, co jsem přečetla stejnojmenou knihu od Williama Styrona, podle které byl tento film natočen, a nebo tím, že podruhé jsem ho znovu viděla s odstupem tří let. Ať tak či tak jsem ráda, že jsem se nakonec odhodlala a na film se po čase opět podívala.

Nejdříve se podíváme na téma a později rozebereme obsah a postavy. A co je vlastně tématem tohoto filmu? Podle mého názoru chtěl režisér Alan J. Pakula tímto snímkem ukázat to, že ať se v životě rozhodneme jakkoli, následky tohoto rozhodnutí si v sobě poneseme po celý náš život. Stejně tak nám tím ale mohl chtít ukázat to, že to lidé v době, kterou Sofie zažila, opravdu neměli jednoduché. Myslím si však, že na tento film by se měl podívat každý sám a najít si v něm své vlastní téma. Ať už se na něj ale podívá kdokoliv, určitě v něm tento snímek zanechá něco, co si bude divák pamatovat hodně dlouho. Ne-li možná celý život. Stejně jako já.

Na tomto filmu se mi líbí to, že ho vypráví jeden z hlavních hrdinů. A o čem tedy tento film je? Možná by se dal charakterizovat slovy jako jsou: strach, výčitky svědomí, minulost, rodina, přátelé. Určitě by se našla i jiná slova. Především je ale o tom, že ať se v životě rozhodneme tak, nebo tak, budeme s tímto rozhodnutím žít my sami a nikdo jiný. I když, ono vybrat si, které z našich dětí necháme žít a které pošleme na smrt, je opravdu těžké. A dá se jen hádat, jak by se každý z nás zachoval. Protože všichni víme, že se něco lehce řekne, ale těžko se to potom udělá. A když se nakonec člověk do nějaké mezní situace dostane, stejně se zachová jinak, než by měl. Je mi jasné, že každý z nás se alespoň jednou v životě dostal do situace, kde ho čekalo těžké rozhodnutí. Předpokládám tedy, že alespoň trochu víte o čem mluvím.

Ve filmu se objevují tři hlavní postavy. Stingo, Sofie a Nathan. Začneme Sofií, protože  právě k té jsem  měla ze všech postav nejblíže. Možná to bude znít divně, ale abych řekla pravdu, měly jsme toho hodně společného. A teď nemyslím minulost, nebo tak něco. Spíše jde o to, že jsme si byly hodně podobné povahou.

Jak už bylo řečeno, Sofie musela v životě udělat nejedno těžké rozhodnutí. A rozhodně to neměla jednoduché. Oba její rodiče i manžel zahynuli v koncentračním táboře. A ona sama pak v několika táborech byla. Zejména v Osvětimi. Právě v jednom z těchto táborů musela udělat pravděpodobně nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Musela se rozhodnout, které ze svých dvou malých dětí nechá žít, a které nechá zemřít. Jak těžké to asi pro ni, jako pro matku, muselo být? Myslím si, že právě toto rozhodnutí nejvíce ovlivnilo její další život. I když toho v životě zažila spoustu, nejvíce ji trápilo právě tohle. Není tedy divu, že se s tím nedokázala smířit.

A co její povaha, kterou máme společnou? Myslím si, že to byla právě ona, která jí nedovolovala se s mířit s tím, co se stalo. A nejen to. Při pohledu na Sofii jsem několikrát měla pocit, že se před oběma muži hodně přetvařuje. Bylo zvláštní vidět člověka, jak se snaží žít normální život, a přitom celou dobu myslí na to, co se stalo. Sama z vlastní zkušenosti vím, že to není jednoduché. Jenže jí se to alespoň na rozdíl ode mně dařilo.

Nejvíce jsem tento pocit o přetvařování měla, když jsem viděla Sofii a Nathana. Naopak, když jsem viděla Sofii se Stingem v případě, že byli sami, její přetvařování šlo najednou stranou a ona ukázala svoji pravou tvář. V tu chvíli si může divák všimnout, že Sofie rozhodně není taková, jaká se na první pohled zdá. Je to zničený, citlivý člověk, kterého pronásleduje jeho minulost a její následky. Dalším důkazem toho, že se žena přetvařuje, bylo i to, že kdykoliv v Nathanově přítomnosti mluvila o tom, co se stalo, nikdy před ním neplakala. Kdežto ve Stingově přítomnosti ano. Tato žena je jasným příkladem toho, že před minulostí se prostě utéct nedá. Ať se snažíme sebevíc.

Tak taková tedy byla Sofie. A co zbylé dvě postavy? Nejprve rozebereme Nathana. Abych řekla pravdu, vůbec nevím, co bych k této postavě řekla. Nathan byl hodně zvláštní člověk. Možná za to mohly jeho změny nálady, které souvisely s jeho nemocí. Na jednu stranu to byl milý člověk, na stranu druhou se během pár minut dokázal změnit v nepříčetného člověka, který si ani neuvědomoval, co vlastně dělá. Celou dobu jsem si myslela, že o své nemoci Sofii řekl, ale až na konci filmu jsem se dozvěděla, že to tak není. Taky jsem měla několikrát pocit, že si Sofie myslí, že Nathanovi za záchranu svého života něco dluží. Možná proto se k němu vrátila, a to i přesto, že evidentně milovala Stinga.

Poslední postavou je Stingo. Tento mladý muž mi byl ze všech postav nejsympatičtější. Možná to bylo i tím, že to byl spisovatel. Takže všechen volný čas trávil psaním, stejně jako já. Už od začátku bylo vidět, že má Sofii rád. I přesto, že Nathanovy změny nálady nechápal, a evidentně ho překvapilo, když se od Nathenova bratra dozvěděl celou pravdu, věděl, že je Nathan dobrý člověk. Chvíli jsem měla i pocit, že ho svým způsobem vlastně obdivuje. Stingo ze začátku sice odmítal donášet o Nathanově stavu jeho bratrovi, ale stejně jako Sofie i on mu chtěl pomoci. Stingo byl prostě mladý naivní muž, který měl málo zkušeností a celý život před sebou.

Dále bych se chtěla věnovat hercům, kameře a zvuku. Postavu Sofie si zahrála americká herečka Meryl Streep. Musím říci, že její výkon v tomto filmu patřil mezi nejlepší. Zahrát Sofii určitě nebylo jednoduché, ale ona to skvěle zvládla. Dalo by se říci, že Sofie byla její nejslavnější role. Maryl Streep získala za svůj výkon ve filmu Sofiina volba Oscara.

Kevina Klinea, který si zahrál Nathana, a Petera MacNicola, jenž si zahrál Stinga, si rozebereme dohromady. Protože oba jsou to pro mě neznámí herci a nevím, co bych o každém z nich řekla. Takže se o to alespoň pokusím. Napadá mně jen to, že i výkon herce Kevina Klinea byl také obdivuhodný. Musím říci, že si s Nathanovou postavou opravdu dobře poradil. Je mi jasné, že zahrát něco takového není jednoduché a dá to spoustu práce. Proto si myslím, že to zvládnou jen ti nejlepší herci. A co Peter MacNicol? Už na první pohled bylo vidět, že to byl mladý začínající herec. I když patřila jeho postava Stinga také mezi hlavní, určitě neměl problém ho zahrát. Protože Stingo nebyl tak složitý jako Sofie a Nathan.

Co se týká kamery a zvuku, v podstatě nemám, co bych vytkla. Zvuk byl velice pěkný a řekla bych, že i přesně vystihoval náladu ve filmu. A co kamera? Také to nebylo špatné, ale musím říci, že některé záběry mi přišly zbytečně dlouhé a několikrát jsem se začínala i nudit. Naštěstí se vždycky v tu chvíli objevil na obrazovce nový záběr, takže to zase nebylo tak hrozné. Ale je to jen můj názor, což znamená, že to co může připadat špatné mně, jiným nemusí. Jen bych chtěla podotknout, že tento snímek byl za kameru, hudbu, kostýmy a scénář (ten napsal ten samý člověk, který tento film i režíroval) také nominován na Oscara.

Sofiina volba je film, který má v sobě zajímavé téma, ale se smutným koncem. Je to film, ve kterém je ukázáno spoustu věcí. Mezi něž patří nejen následky našich rozhodnutí, o kterých jsem mluvila už na začátku, ale i to, kam až je matka schopná zajít, aby zachránila své dítě.

A co říci závěrem? Nevím přesně, jestli se mi více líbil film nebo kniha, podle které byl natočen. Každá z těchto věcí má v sobě něco jiného. Ať tak či tak, rozhodně tento film stojí za to, aby se na něj podíval i někdo další. Pro mě osobně jsou kniha i film jedny z věcí, ke kterým se budu vždycky ráda vracet.

2) Bastardi

Bastardi. Film, od kterého jsem čekala mnohem víc. Když jsem četla, o čem tento film je, přišel mi zajímavý a měla jsem pocit, že by mně mohl i bavit. Bohužel ve skutečnosti to tak nebylo. Film mně hrozně nudil a já měla několikrát tendenci sáhnout po ovladači a televizi vypnout. Zároveň mě ale lákalo vydržet až do konce (chtěla jsem vědět jak to všechno dopadne). Což jsem nakonec také udělala. Po zhlédnutí tohoto filmu jsem měla smíšené pocity, ale jedno jsem věděla jistě. A to, že je to film, na který se podívám jednou v životě a víckrát už ho vidět nemusím.

Nejprve bych se chtěla podívat na téma, a potom rozebereme obsah a postavy. Téma tohoto filmu je v podstatě jednoduché. Bratr chce najít vrahy své sestry a dosáhnout tak spravedlnosti. Abych řekla pravdu, tohle bylo to jediné, co se mi na tomto filmu líbilo. Sama z vlastní zkušenosti vím, že je dobré mít někoho, na koho se mohu spolehnout. Proto mi téma přišlo jako by bylo ze života a bylo pro mně velice zajímavé. I když se to možná nezdá, určitě se něco takového může stát i ve skutečnosti. Ale vraťme se k filmu. Musím říci, že překvapivý byl zejména závěr. Tohle jsem opravdu nečekala. Je zajímavé, kam až je člověk schopný zajít, aby pomstil něčí smrt.

Podle mého názoru bylo ve filmu zbytečně velké množství postav. Ze začátku jsem s tím měla problémy. Trvalo mi,než jsem se v postavách zorientovala a než mi došlo, kdo onen muž, který přišel učit na školu, kde mrtvá žena před tím pracovala, vlastně je. Potom jsem zjistila, že je to její bratr.

Hlavní postavou tohoto filmu je bratr, který přichází na školu, kde před tím pracovala jeho mrtvá sestra. Jeho cílem je dostat do vězení kluky, kteří jeho sestru zabili a znásilnili. Tohle určitě bylo jeho prioritou, ale čím déle jsem se na tento film dívala, tím víc jsem měla pocit, že jeho cíl jde pomalu, ale jistě stranou. A to zejména ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se snaží žáky změnit. Což se mu, myslím, nakonec i trochu podařilo.

Další postavou tohoto snímku je jeho sestra, o které jsem se toho ale moc nedozvěděla. Řekla bych, že jejím cílem bylo vychovat z těch dětí dobré lidi. Což se jí už na začátku vlastně vymstilo.

Z ostatních postav jmenujme například ředitele, který podle mně patřil mezi ty záporné postavy. O problému svých žáků věděl, ale i přesto to nijak neřešil a řekla bych, že mu to bylo svým způsobem jedno. To, ale podle mého názoru není správné. Neříkám, že za všechno, co se v tomto filmu stalo, může on, ale kdyby se tuto situaci snažil nějakým způsobem řešit, nemuselo to všechno zajít tak daleko.

Ještě bych se ráda zmínila o dvou osobách, které mě v tomto filmu zaujaly. Tou první je učitelka, která se snažila celou situaci alespoň trochu řešit, i když to stejně nebylo nic platné. A i jí se to nakonec vymstilo. Ale byla to jedna z těch kladných postav, bez které by se tento film asi neobešel. I když o tom ve snímku nebyla řeč, řekla bych, že mezi ní a oním mužem, který chtěl pomstít smrt své sestry, mohlo něco být, kdyby ji nakonec někdo nezabil.

Druhou postavou je učitelka, která to podle mě měla opravdu těžké. A právě jí mi bylo nejvíce líto. Nevím proč, ale byla to právě ona, ke které se žáci chovali opravdu hnusně. Nakonec to dotáli tak daleko, že jejich učitelka na tom nebyla psychicky zrovna nejlépe a z jejich hodin v tom lepším případě odcházela úplně vyřízená, v to horším utíkala uprostřed hodiny pryč a při tom brečela. Ani se jí nedivím, že je odmítala učit a později ze školy odešla úplně.

Co mi ve filmu hodně vadilo, bylo chování žáků, a to jakým způsobem mluvili se svými učiteli. A nejde o to, že děti měly romský původ. Dodnes jsem nepochopila jak někdo mohl něco takového vymyslet. Děti svým učitelům nadávaly tak sprostě, že jsem začala přemýšlet nad tím, jak je možné, že se tento film dostal až do televize. Když jsem je tak poslouchala, v duchu jsme si říkala, že už stačí jenom to, aby žáci svým učitelům začali plivat do obličeje. Naštěstí k tomu nedošlo. Myslím,že tohle už by byl skutečně vrchol. A to ani nemluvím o tom, jak se k učitelům chovali. Překvapilo mně, kam až je byli schopní svým chováním dostat. Abych řekla pravdu, učitele v tomto filmu obdivuji. A to zejména proto, že to s nimi vydrželi tak dlouho. Já bych to na jejich místě určitě už dávno vzdala. Na druhou stranu mně jich ale bylo hrozně líto, když jsem viděla, že kvůli tomu, jak se k nim děti chovají, brečí a také, když jsem slyšela, co všechno děti svým učitelům byly schopné říct. Chování dětí podle mně překročilo všechny meze.

I přesto všechno musím říct, že postavy žáků byly velice pěkně napsané a taky dobře zahrané. Každopádně bylo vidět, co chce režisér snímku nám divákům sdělit. Takže bych si klidně ráda přečetla scénář. Vývoj postav se mi moc líbil.

Co se týká kamery a zvuku, záběry nebyly špatné, ale některé byly hodně dlouhé a to pak diváka nudí. Ale musím říct, že určitě byly lepší, než zvuk. Moc se mi totiž nelíbily písničky, které byly ve filmu použity. A to zejména pro jejich obsah. Ale zase na druhou stranu, přesně vystihovaly danou situaci a i to, že se příběh odehrával mezi Romy, takže když se na to podíváme z jiné stránky, vlastně byly dobře zvolené.

Jak už jsem řekla, závěr byl docela překvapivý. Zůstal otevřený, a tak je jen na nás, jak si ho přebereme. Těžko říci, kdo ty děti skutečně zabil. Když se na to podíváme z hlediska ostatních postav (ne dětí), každý z nich měl vlastně motiv. A je jedno jestli to byli učitelé, které děti svým chováním terorizovaly, bratr, který tak mohl pomstít smrt své sestry, a nebo školník, který děti také neměl zrovna v lásce. Což bylo vidět už od začátku.

A co říci závěrem? Určitě to není špatný film, ale je to film, bez kterého se klidně obejdu. A navíc ve svém životě jsem viděla i mnohem lepší filmy. Dále bych řekla, že to rozhodně není film pro každého. Ne každému by se asi líbilo, jak se v něm děti chovají a jak nadávají. Už kvůli jejich nadávkám, si myslím, že to určitě není film vhodný pro malé děti. Na druhou stranu je ale pravda, že v dnešní době se děti chovají podobně, jako se chovaly děti v tomto filmu. Jsou drzé, nadávají, odmlouvají... Proto nám tedy nezbývá nic jiného, než doufat, že to nezajde tak daleko jako v Bastardech.

AUTORSKÉ PROHLÁŠENÍ:

Prohlašuji, že veškeré práce předkládané k přijímacím zkouškám na obor Scenáristika a dramaturgie jsou mým autorským dílem.

Kontakt na autorku článku: dfsarah158h@kseznam.czm(antispam: opište pouze viditelnou část adresy bez mezer)

FAQ

Články

Odkazy

Archiv Diskuze
FILMOVÁNÍ.cz
SCENAR.cz | Všechna práva vyhrazena. | FILMOVANI.cz